Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl – můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! –tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně – ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme – lidé – člověk (univerzální duše). A jací jsme – dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě?

Kohouti od naproti bedákali už vod pěti jak na bajkale, svítáníčko dejchnutý červánkama, těma ranníma, lechtalo mě po nose nezachumlanym, ba i pod víčka se dralo. Rosenka svěže chladivá po dlani pohladila i Hynka. A tak naše duo ekvilibristů započalo další den.

Jen Naděnka malá ještě spinkala a ne a ne opustit blažený sen o šnečím domku na stráni. Neměla ráda svítání, bylať sovou, tvorem nočním, snovou vílou do pavučin jako moucha zapletenou.

Jura indigově černý cink' zvonkem koloběžky... cikán věrný, chlapec zlatá, tentam byl hned natotata!

Juro, chystej lano, dneska bude podívaná! Volá Hynek na cikána...

Ten však již ku hospodě uhání pro dva ranní tupláky!

Naďa vstává, vejce klohní, slunce už je v jednom ohni. Posnídali na zápraží a početli v říkání. Smáli se, že radní páni v Jičíně zas neví coby.

Před kostelem stojí jako solné sloupy dva mohutní sloni.

O co běží?

O co kráčí?

Ptá se pan učitel cestou na mši.

Vy to ještě nevíte?

Provazochodci přijeli až z Prahy!

Budou držet představení!

A zrouna tejhndle večír!!!

Zvoník zvoní na věži, vyskakuje převelice, bouch se zvonem do palice...

To je mi, Medwo, novina! Že to zas bude (ňáká ta tvoje) na mě ušitá bouda či konina?

Mno né, namoutě!!! Dyk ti to poudám, ani sám Hašek Jardů neměl takou audienci... Pán učitel s dětma tajky přindou, babky až z Konecchloumě, panečku!

Na koupáku maj neska ňákou slávu votpůldne, tak uočekávám eště přindauek!!!

Nocí bloudí chodci jednoocí

Lucerny nosí

Dvojitých očí

Svět zdá se černobílý

Uprostřed zimy

Stíny

Ve skalách jak

v očních důlcích díry

překvapíš slepé netopýry

spící

a zem dutá vydá

svědectví

jdu po svých stopách

sněhem

a objevuji

svůj život

svou sněhobílou zem

báseň jak smaragdový pták

přilnula k vánku

stáváš se sám sebou

naopak

pozpátku