něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 27. 11. 2017 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            

Nocí (poezie, skippy) • Kolage (poezie, skippy) • Lužanské pábení (próza, skippy) • slečna P. (próza, skippy) • ále nic (úvaha, skippy)

3.11.2013
ále nic

Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme lidé člověk (univerzální duše). A jací jsme dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě?

3.11.2013
slečna P.

Přišla pomalu a ladně až těsně ke mně jako krotká šelma. Měkce na mne pohlédla s příslibem v kaštanových očích. A já O KROK USTOUPIL. Skoro cynicky se zasmála a zbortila mou Babylónskou věž jako příboj. Visuté zahrady mé duše zakolísaly a klesly v peklo. Tam shořela nejkrásnější květina-naděje. Shořel i strom života. Od té doby bloudím šedivými dny a nevidím světlo. Černý oheň dodoutnává v popelu mého srdce. Roztrhané cáry rozumu.

Město hyzdí má přítomnost. Jsem jizva na pijácké tváři bezzubé ulice s prchlivými duchy bývalých obyvatel. Roleta krámku provaznického skřípavě kleje. Někdo se krhaně zasmál. Rozdrtil v ústech balvan síry. Vybírám si pěkný konopný provaz. Odmotávám pěkný kus. A hle — na konci je spletena smčka! Spletl jsem se? Vyděsil? Ne! Ó hrůzo! Prchám!!! Pryč z hlavy! Zahodit vědomí, omdlít!


A tak jdu za ní. Jenže nějak jsme se minuli v čase. Už je to prč, není návratu. Už si není co říct. Musím vynalézt stroj času a pozměnit jediné slovo. Vrátit se do noci, kdy hořela v mém objetí. A tentokrát už se nebát. Chtěl jsem ji až moc. Bál jsem se, abych všechno nepohřbil, a tak si vykopal vlastní šibenici a podkopnul víko rakve a zhoupl se ze skály do propasti na nitce zoufalství. A? Nic. Jen krkavci ohlodávají mé kosti. A mí mrtvolní žitelé se chechtotem drbají mezi prsty u mých nohou.. mají pravdu. Jsem zhovadile! Marnost! Slova, lidé, proto se ničím? Marnost kolkolem MARNOST SE UHNÍZDILA V MÝCH VYPOUKLÝCH OČÍCH. Pukla v srdci.

18.10.2013  (upr. 19.10.2013)
Lužanské pábení

Kohouti od naproti bedákali už vod pěti jak na bajkale, svítáníčko dejchnutý červánkama, těma ranníma, lechtalo mě po nose nezachumlanym, ba i pod víčka se dralo. Rosenka svěže chladivá po dlani pohladila i Hynka. A tak naše duo ekvilibristů započalo další den.

Jen Naděnka malá ještě spinkala a ne a ne opustit blažený sen o šnečím domku na stráni. Neměla ráda svítání, bylať sovou, tvorem nočním, snovou vílou do pavučin jako moucha zapletenou.

Jura indigově černý cink' zvonkem koloběžky... cikán věrný, chlapec zlatá, tentam byl hned natotata!

Juro, chystej lano, dneska bude podívaná! Volá Hynek na cikána...

Ten však již ku hospodě uhání pro dva ranní tupláky!

Naďa vstává, vejce klohní, slunce už je v jednom ohni. Posnídali na zápraží a početli v říkání. Smáli se, že radní páni v Jičíně zas neví coby.

Před kostelem stojí jako solné sloupy dva mohutní sloni.

O co běží?

O co kráčí?

Ptá se pan učitel cestou na mši.

Vy to ještě nevíte?

Provazochodci přijeli až z Prahy!

Budou držet představení!

A zrouna tejhndle večír!!!

 

 

 

 

 

Zvoník zvoní na věži, vyskakuje převelice, bouch se zvonem do palice...

To je mi, Medwo, novina! Že to zas bude (ňáká ta tvoje) na mě ušitá bouda či konina?

Mno né, namoutě!!! Dyk ti to poudám, ani sám Hašek Jardů neměl takou audienci... Pán učitel s dětma tajky přindou, babky až z Konecchloumě, panečku!

Na koupáku maj neska ňákou slávu votpůldne, tak uočekávám eště přindauek!!!

18.10.2013
Kolage

Přemejšlejte vždycky o něčem jiném, než se právě děje!!!

 

Myslím na jiný věci když s tebou mluvím

Čekám na vlak, když tě miluju

Meju nádobí vždycky když přecházim ulici

Zpívám když mlčím

Řvu v tichu

Peču dort a přitom vraždím tvé iluzeiluzeiluze

Chlastám a přitom nic nepiju

Jdu do cirkusu když jdu volit ty šašky

Žonglér s lidma

Nejsem probuzen nikdy natož ve dne

Stejně se nikdy nic nestane co by stálo za to

Vnímám jako přes akvárium s hnědou vodou

Slyším na dně bazénu

Cítím jen páru nad hrncem

Mluvím do dubu co není stromem ale tebou

Jsi strom když tě hladím

Chřestím kostma při polibku věčnosti

Někdy jen tak

Vždycky sám

Prázdnej papír mýho životopisu

Snopis s cárem potoka v lesích a houby s voctem!

Ulítávačka nad světem s lidma a zvířatama a rostlinama a houbama

A hrachem podél zdi kdesi v Berlíně kdysi

A hrachem podél zdi v Číně

A perlama pod mnoha nohama

Šeptej v šedý tmě pro plyšáka a choulostivéení se v rohu vědomí

Křik jen tehdy

Když nevíš

Tedy vždy

 

Huba jede pantem mele plete se mi pod slova

Všechno je mi u prdele musim začít od znova

Nemluvit je asi lepčí než mlčet

Němost přes most nedojede krz krk strč pšt!!!

 

Čekej si na mě stejně už dávno nejdu

Líp mi je než jednohubce s jednorožcem

 

 

Jsi vlající vlasaticí v lamy tlamě

Splet jsem si tě s krasavicí ale hlavně

Že to spolu uděláme bezpohlavně

 

18.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Nocí

Nocí bloudí chodci jednoocí

Lucerny nosí

Dvojitých očí

 

Svět zdá se černobílý

Uprostřed zimy

Stíny

Ve skalách jak

v očních důlcích díry

překvapíš slepé netopýry

spící

a zem dutá vydá

svědectví

 

jdu po svých stopách

sněhem

a objevuji

svůj život

svou sněhobílou zem

 

báseň jak smaragdový pták

přilnula k vánku

stáváš se sám sebou

naopak

pozpátku

 



⇡nahoru⇡