...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Nocí (poezie, skippy) • Kolage (poezie, skippy) • Lužanské pábení (próza, skippy) • slečna P. (próza, skippy) • ále nic (úvaha, skippy) | |
Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl – můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! –tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně – ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme – lidé – člověk (univerzální duše). A jací jsme – dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě? |
|
Přišla pomalu a ladně až těsně ke mně jako krotká šelma. Měkce na mne pohlédla s příslibem v kaštanových očích. A já O KROK USTOUPIL. Skoro cynicky se zasmála a zbortila mou Babylónskou věž jako příboj. Visuté zahrady mé duše zakolísaly a klesly v peklo. Tam shořela nejkrásnější květina-naděje. Shořel i strom života. Od té doby bloudím šedivými dny a nevidím světlo. Černý oheň dodoutnává v popelu mého srdce. Roztrhané cáry rozumu. Město hyzdí má přítomnost. Jsem jizva na pijácké tváři bezzubé ulice s prchlivými duchy bývalých obyvatel. Roleta krámku provaznického skřípavě kleje. Někdo se krhaně zasmál. Rozdrtil v ústech balvan síry. Vybírám si pěkný konopný provaz. Odmotávám pěkný kus. A hle — na konci je spletena smčka! Spletl jsem se? Vyděsil? Ne! Ó hrůzo! Prchám!!! Pryč z hlavy! Zahodit vědomí, omdlít! A tak jdu za ní. Jenže nějak jsme se minuli v čase. Už je to prč, není návratu. Už si není co říct. Musím vynalézt stroj času a pozměnit jediné slovo. Vrátit se do noci, kdy hořela v mém objetí. A tentokrát už se nebát. Chtěl jsem ji až moc. Bál jsem se, abych všechno nepohřbil, a tak si vykopal vlastní šibenici a podkopnul víko rakve a zhoupl se ze skály do propasti na nitce zoufalství. A? Nic. Jen krkavci ohlodávají mé kosti. A mí mrtvolní žitelé se chechtotem drbají mezi prsty u mých nohou.. mají pravdu. Jsem zhovadile! Marnost! Slova, lidé, proto se ničím? Marnost kolkolem MARNOST SE UHNÍZDILA V MÝCH VYPOUKLÝCH OČÍCH. Pukla v srdci. |
|
Kohouti od naproti bedákali už vod pěti jak na bajkale, svítáníčko dejchnutý červánkama, těma ranníma, lechtalo mě po nose nezachumlanym, ba i pod víčka se dralo. Rosenka svěže chladivá po dlani pohladila i Hynka. A tak naše duo ekvilibristů započalo další den. Jen Naděnka malá ještě spinkala a ne a ne opustit blažený sen o šnečím domku na stráni. Neměla ráda svítání, bylať sovou, tvorem nočním, snovou vílou do pavučin jako moucha zapletenou. Jura indigově černý cink' zvonkem koloběžky... cikán věrný, chlapec zlatá, tentam byl hned natotata! Juro, chystej lano, dneska bude podívaná! Volá Hynek na cikána... Ten však již ku hospodě uhání pro dva ranní tupláky! Naďa vstává, vejce klohní, slunce už je v jednom ohni. Posnídali na zápraží a početli v říkání. Smáli se, že radní páni v Jičíně zas neví coby. Před kostelem stojí jako solné sloupy dva mohutní sloni. O co běží? O co kráčí? Ptá se pan učitel cestou na mši. Vy to ještě nevíte? Provazochodci přijeli až z Prahy! Budou držet představení! A zrouna tejhndle večír!!!
Zvoník zvoní na věži, vyskakuje převelice, bouch se zvonem do palice... To je mi, Medwo, novina! Že to zas bude (ňáká ta tvoje) na mě ušitá bouda či konina? Mno né, namoutě!!! Dyk ti to poudám, ani sám Hašek Jardů neměl takou audienci... Pán učitel s dětma tajky přindou, babky až z Konecchloumě, panečku! Na koupáku maj neska ňákou slávu votpůldne, tak uočekávám eště přindauek!!! |
|
Přemejšlejte vždycky o něčem jiném, než se právě děje!!!
Myslím na jiný věci když s tebou mluvím Čekám na vlak, když tě miluju Meju nádobí vždycky když přecházim ulici Zpívám když mlčím Řvu v tichu Peču dort a přitom vraždím tvé iluzeiluzeiluze Chlastám a přitom nic nepiju Jdu do cirkusu když jdu volit ty šašky Žonglér s lidma Nejsem probuzen nikdy natož ve dne Stejně se nikdy nic nestane co by stálo za to Vnímám jako přes akvárium s hnědou vodou Slyším na dně bazénu Cítím jen páru nad hrncem Mluvím do dubu co není stromem ale tebouJsi strom když tě hladímChřestím kostma při polibku věčnostiNěkdy jen tak Vždycky sám Prázdnej papír mýho životopisu Snopis s cárem potoka v lesích a houby s voctem! Ulítávačka nad světem s lidma a zvířatama a rostlinama a houbama A hrachem podél zdi kdesi v Berlíně kdysi A hrachem podél zdi v Číně A perlama pod mnoha nohama Šeptej v šedý tmě pro plyšáka a choulostivéení se v rohu vědomíKřik jen tehdy Když nevíš Tedy vždy
Huba jede pantem mele plete se mi pod slova Všechno je mi u prdele musim začít od znova Nemluvit je asi lepčí než mlčet Němost přes most nedojede krz krk strč pšt!!!
Čekej si na mě stejně už dávno nejdu Líp mi je než jednohubce s jednorožcem
Jsi vlající vlasaticí v lamy tlamě Splet jsem si tě s krasavicí ale hlavně Že to spolu uděláme bezpohlavně
|
|
Nocí bloudí chodci jednoocí Lucerny nosí Dvojitých očí
Svět zdá se černobílý Uprostřed zimy Stíny Ve skalách jak v očních důlcích díry překvapíš slepé netopýry spící a zem dutá vydá svědectví
jdu po svých stopách sněhem a objevuji svůj život svou sněhobílou zem
báseň jak smaragdový pták přilnula k vánku stáváš se sám sebou naopak pozpátku
|
|
⇡nahoru⇡ |