Vzdycky jsem chtel byt hajzldedkem…melo to sve vyhody…pozorovat nohy v kabinkach…spustene kalhoty vypadaly jak zvlastni priserky…nekterym chybely spodky jako rozsklebene dasne…sedel jsem za stoleckem a poslouchal cinkani minci, hazenych s rozsafnym gestem do misky…tady nebylo rozdilu mezi byznysmenem a metarem…tady jsem konecne spatroval zivot ve sve prvotni nahote…nekdy se objevil take distinguovany par…to jsem pak byl svedkem netusenych milostnych hratek…vzdechy se rozlehaly kachlikovanou prostorou a tristily se po stenach…psal jsem a pod stolem tajmo ucucaval z lahve vina…cetl jsem zrovna dostojevskeho zlocin a trest, kdyz do meho zorneho pole vpluly dve rozkosne nohy v ohnive rudych puncoskach…dama vyzyvave pozvedla leve oboci a naznacila, abych ji nasledoval…mohlo ji byt tak petadvacet…to na jeji postavu se skladaly basne uz od veku…to ona byla ta divka ze vseh milostnych psanicek…romeova julie…vtahla me k osbe do kabinky a zacala vasnive libat…nahle mi sahla do rozkroku…i jal jsem se poodhlalovat postupne jeji labuti siji a ramena…z pod satu nahle vyklouzla jeji nádherná nadra…rozepnula mi poklopec a uchopila…tak jako nemela podprsenku, chybely tam dole i kalhotky…pozvedla jednu nozku a ja se pomalu ale jiste ocitl v raji…kdyz bylo po vsem, rychle zmizela…sedel jsem jeste hodnou chvili na mise a snil…kdyz jsem se vratil ke svemu stolku, cekalo me sokujici zjisteni…miska byla prazdna…posranej zivot

Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl – můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! –tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně – ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme – lidé – člověk (univerzální duše). A jací jsme – dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě?

Ani ten škvarek z kočičího zlata mě asi nespasí, jen radost z dechu a barvy podzimu..

nějaké tóny na krumlovském mostě a krásná houslistka Anička s vesmírnýma očima..

tak jako desetkrát za noc s rozespalou něhou obejmout přitulenou Špejličku a ráno najít klíčový chlast po rozjetých pubertálních němcích, co třískali klikou v pět ráno o zem..

vrávorat s odpadky přes náměstí ke kostelu s ranní cigaretou a Sheyla sere uprostřed chodníku přímo u měšťácký káry, kterou Kari kytarou připravil o méno..

Miloval zlatý vzduch při babím létě v jeho světě Kurat. Kurat sund ku. Suri sak su. Kerberu keri esendid Kerberu keri esend. Mada lide maje pele sina surde soje pele. Prohlásil vrkoč. Zdálo se, že nic není. Vše je jinak a slunce dnes žhne nějak mrazivě a vroucí voda oceánu vraždí vše živé. Na souši písek pouště bičuje vzduch. Beduíni stále doufají v Jeho příchod. Koho? Na koho čekáme? Snad na forota? Ano. Na jménu ani osobě nezáleží. Důležité je čekání samo o sobě – naděje. Ne! ILUZE! Vše co má smysl, je hádanka. Jde o to, nepřijít na tajenku. Potom už je vše zbytečné!! Zemřeme, protože se probudíme. Nejde to naopak? Že bychom se mohli probudit smrtí? Možná. Kaleidoskop života se otáčí proti světlu. Plazím se jeho vnitřnostmi. TMA. Strachový pytel z lidského masa. Přijdu si jak v žaludku města.

NIKDY SE NEZAPOJÍM. JSEM. HLOUPÝ. NEDOŽIJU. SMRTI. ZNÁM NĚCO? VLÁČÍM KOTVU        

V HLAVĚ. CHŘESTÍM SI RZÍ. TEČE MI Z UŠÍ. ROZVAŘ MI KOSTI.

NEBUDEM SE CITOVĚ VÁZAT. STEJNĚ JEDNOU UMŘEM. A POTOM BY NÁS TO MRZELO.

ROZMAR

ROZMARÝMA ROZHOĎSTONOŽKA.

MAMI, MŮŽU ŽÍT? RADŠI NE – JEŠTĚ BY SE TI NĚCO STALO – TŘEBA BYS UMŘEL.

A TO PŘECE NECHCEŠ, ŽE NE? VŽDYŤ UŽ JSI ROZUMNÝ…

V digichaloupce se chystá elektřtinová kaše na vlnách FM Hejhula. Děti spějí za pecí.

STARÝ OBŘÍK STRAŠPYTEL

Něco se lesklo na schodech, když jsem šel kolem. Byla to škvíra do červené žárovky nad jídením stolem stonožkového okorakého obra. Byl tam klid, ale rudo před očima. Obr nerad zhasínal. Šetřil tmou. Bál se. Strašpytel. Bál se sám sebe. Nenechával strašpytlu se projevit. Proto nikdy nezhasínal. Nevycházel ven. Neusínal, aby se nemusel probouzet. Jen tak byl. (pod červeným světlem). Ani nevyvolával fotografie. Nezná to, nezná lidi. Vypadá jinak. Ale nikdy se neviděl. Ani v louži. Všechna voda teče venku za zdmi. Okna nemá. Ani dveře. Proč? Nejsou potřeba. Nejsi smutný, obříku (ptá se noc)? Voda venku se ani nemá jak zrcadlit! Oko nevidí! Není. Obr má jedno, ale dovnitř. Proto rudé světlo. Prosvítá jeho pergamenovou kůží až na olověné kosti a morek. Ten viděl. Fosforeskoval. Tvořil krásné obrazy. Jednou oslepl. Stejně ale nezhasíná. Bojí se.bál se.umřít.umírat.umřel.proměnil se v noc.a když se ráno probudil, zjistil, že spal.zbláznil se.ale neviděl.nechtěl vědomí.blesky jen tušené vystřelují a křičí.bosu prásk plesk křach křáp. Maminka pláče ze sna. Pleská ho přes prsty vařečkou. Klečí na hrachu. Rozbil talíř. Střepy křičí. Moc nahlas. Moc NAHLAS!!! Nejde neslyšet ten křik. Opakuje se stou ozvěnou. Příliš graduje! Vybouchne mi hlava! Musím se smát a řičet v extázi. Radši nebýt. Ale jak nebýt? Pryč!jen pryč!klid!spát. Sen.smrt.jinam!JINAM!!!ale. Vždyť už sním. Nejsem bdělý. Přece jsem se ale ráno probudil? NEBO NE?! Ach k nepřežití bolestivá tma.najednou.moc rychle.nestihl jsem to ani vnímat.něco se stalo, ale nevím.je to bolest a tma.nechci být ve svém těle uzamčen!ztratit tak vědomí!které pálí jak kometa bičující oblohu mé hlavy.

Obříku, obříku, tys tomu dal!

Raduj se! Rozbaluj dárky a teď hlavně nekřič! Rušíš tatínka!

Neber plyšáka z klece!!!

Nakrm se!

Spolkni to, no tak.

Sám. Sám. Umí

Už s tebou nikdy nepromluvím. Půjdeš spát bez večeře.

Nic z tebe nebude.

Nejez, nebo neuvidíš zlaté prasátko!

A zemřeš!

BAF

Strrrrach

Sen odezněl.......

Probouzíš se v mléčné amfoře s figurami řeckých bojovníků. Jsou rudí a sveřepí

A ty tak křehká! Útočí na tebe svými žhavými kopími. Proklají tě. Jsi prokletá, bělostná a hebká. Jediná a proti všem, protože s nikým. Plazíš se k potoku a piješ…svou krev!

Víno, odrážíš se v kruzích! Mihotáš mezi spoustami podob. Osciluješ kolem středu. Rudá a bílá. Na čelé září ti hvězda, co je planetou. V hrudi hoří plamen. Stravuje tě zevnitř. Nabývá podoby. Roste. Zrodil se nový Odysseus. Jeho průzračná kůže propouští marťanské světlo. Víš, že jsi měsíčňanka, která zplodila marťana s pozemš´tanem. Tvá matka vzývala Venuši. Sebe samu. A otec? Kdoví. Neodýseus spasí svět. A to jen díky zbytku červeného vína z dnešní bujaré noci. (kdy jsem jen mlčel v koutě a poslouchal nechtěné žvanění návštěvy o životabídě).

Je ti dobře?Neublížil jsem ti moc?Víc než jsem chtěl?Chtěl?

Říkáš mi o životě.Mluvíš o zázracích.Můj je jiný…

Ale lidi v metru jsou jako ve výkladní skříni-jako exponáty v muzeu.Jak se tvářej zničeně, nebo maj zavřený oči, aby nedošlo k náhodnému nechtěnému kontaktu s někým. Aby se neocitli v rozpacích.Aby neviděli.Aby nebylo vidět na nich, že jsou to přece jen lidi.Ovládaj se.aha.ale spíš by chtěli ovládat druhé, sebe nezvládnou a myslí si, že ostatní můžou komandovat. A že jejich názory jsou echtovně nejlepčí a že všichni udělaj nejlíp, když si z nich vemou příklad!jo.to určitě.myslete si, že jste mistři světa amoleta.já jsem tak báječný.jen mrknu na roštěnku, složí se mi k nohám.budu mít všechno, co si jen zamanu…

Klaňte se mi! Oslovujte mě veličenstvo. Má excelence by si ráda trochu zašpásovala. Pojď sem třeba ty-no ty , jak tam tak stojíš před oponou…uděláš mi dobře a já tě za to … neutratím.utrácet peníze! Jo spent money- supr výraz. Prostě jen proto, abych ukázal, že na TO mam . a na TAMTO taky. Auta, mikrovlnky, pračky , myčky , sušičky, telky, baráky, milenky. Všechno , co v tomhle světě považujete za hodný obdivu-na to teda já zvysoka kácim!vyserte si voko všichni nemráti celejch krkonoš i podělaný prahy.vy rozumíte životu-jasný.hlavně nejen vy, ale JEN vy! Nikdo jinej nemá právo na vlastní názor.vlastní způsob žití. Možnost volby CHA. To je teda svoboda. Jestli chci podvazky nebo tanga. Fuck off.chci jen nahatej lítat po václaváku a řvát jako tur, chechtat se tý vaší blbosti a zbláznit se samou radostí , nakopat do prdele někoho, kdo mě sere. Protože dělat, že je bohem, je na piču.vážím si lidí, kteří opradu něco dokázali. A nemyslím tím, že vydělali(rozuměj ukradli) prachy…ale třeba betovenova deváta, poslední část…to je prostě něco, to nejde popsat.golgota tvar lebky.gumovej golem gogo tanečník mračen lidí polapen.byl přistižen-a bude mu ustřižen.

Šepotemnost jemná nemá má …elce pelce palce do kavalce zabořit a oprudit si prdel.prudit.kroutit řití, aby tamten kokot , co neumí do pěti počítat byl nadrženej, jak krocan a tokal tetřev ve střevech vévody v.hlavně jednej tak, abys nikomu ani v nejmenším neublížil, chovej se slušně,drž hubu a krok!běda ti, jestli se někomu jen slůvkem zmíníš o sobě a svých pocitech z týhle sračky kolem.dopadnou tě a nedopadneš dobře, ale tvrdě doplatíš na svou tupostěnost lebeční kosti.sten stěn . kostěj. Smrtný kostěj. Smrdutec nádiva. Nadutec na duet.

Tam s tim hlavním soudcem není radno si hrát, to ani nejde, on ví totiž všechno.

Zabývám se maličkostma unikaj mi podstaty

Někdy taky chřestim kostma s řepou místo prostaty

Močím na vše kolem sebe – nemůžu se nabažit

Toho že vše co se děje můžu takle zavlažit

Boha čekám přišel včera skrze hlášku v hospodě

Že je všechno vždycky jinak – čili – buďte v pohodě!

Šenkýř nosí jedy v hlavě strká mi je do piva

Proto taky teďka právě než zabít se nezbývá

Líp je mi než jednohubce co se nese do huby

Chci jen potkat jednorožce a tu s kterou se snoubí

Vemu si jí místo něho – stejně je to kravina

Že tenhle kůň s rohem vpředu může si k ní do klína

A já ne a to mě žere páč by se to líbilo

Mojí ženě co se žene kolem jak dlouhý bidlo

Huba jede pantem mele plete se mi pod slova

Všechno je mi u prdele musim začít od znova

Zabývám se smyslem žití a je mi to k ničemu

Když ta štětka kroutí řití stejně na nic nepřídu…

Nocí bloudí chodci jednoocí

Lucerny nosí

Dvojitých očí

Svět zdá se černobílý

Uprostřed zimy

Stíny

Ve skalách jak

v očních důlcích díry

překvapíš slepé netopýry

spící

a zem dutá vydá

svědectví

jdu po svých stopách

sněhem

a objevuji

svůj život

svou sněhobílou zem

báseň jak smaragdový pták

přilnula k vánku

stáváš se sám sebou

naopak

pozpátku