něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

slečna P. (próza, skippy) • ále nic (úvaha, skippy)

3.11.2013
ále nic

Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme lidé člověk (univerzální duše). A jací jsme dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě?

3.11.2013
slečna P.

Přišla pomalu a ladně až těsně ke mně jako krotká šelma. Měkce na mne pohlédla s příslibem v kaštanových očích. A já O KROK USTOUPIL. Skoro cynicky se zasmála a zbortila mou Babylónskou věž jako příboj. Visuté zahrady mé duše zakolísaly a klesly v peklo. Tam shořela nejkrásnější květina-naděje. Shořel i strom života. Od té doby bloudím šedivými dny a nevidím světlo. Černý oheň dodoutnává v popelu mého srdce. Roztrhané cáry rozumu.

Město hyzdí má přítomnost. Jsem jizva na pijácké tváři bezzubé ulice s prchlivými duchy bývalých obyvatel. Roleta krámku provaznického skřípavě kleje. Někdo se krhaně zasmál. Rozdrtil v ústech balvan síry. Vybírám si pěkný konopný provaz. Odmotávám pěkný kus. A hle — na konci je spletena smčka! Spletl jsem se? Vyděsil? Ne! Ó hrůzo! Prchám!!! Pryč z hlavy! Zahodit vědomí, omdlít!


A tak jdu za ní. Jenže nějak jsme se minuli v čase. Už je to prč, není návratu. Už si není co říct. Musím vynalézt stroj času a pozměnit jediné slovo. Vrátit se do noci, kdy hořela v mém objetí. A tentokrát už se nebát. Chtěl jsem ji až moc. Bál jsem se, abych všechno nepohřbil, a tak si vykopal vlastní šibenici a podkopnul víko rakve a zhoupl se ze skály do propasti na nitce zoufalství. A? Nic. Jen krkavci ohlodávají mé kosti. A mí mrtvolní žitelé se chechtotem drbají mezi prsty u mých nohou.. mají pravdu. Jsem zhovadile! Marnost! Slova, lidé, proto se ničím? Marnost kolkolem MARNOST SE UHNÍZDILA V MÝCH VYPOUKLÝCH OČÍCH. Pukla v srdci.



⇡nahoru⇡