...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Už mě dojímalo všecko (próza, skippy) • Pod lavicí (próza, skippy) • Vesmír je polévka v hrnci na stole v kuchyni malých obrů (próza, skippy) • Lužanské pábení (próza, skippy) • Krumlovská (próza, skippy) • slečna P. (próza, skippy) • hajzl (próza, skippy) | |
Vzdycky jsem chtel byt hajzldedkem…melo to sve vyhody…pozorovat nohy v kabinkach…spustene kalhoty vypadaly jak zvlastni priserky…nekterym chybely spodky jako rozsklebene dasne…sedel jsem za stoleckem a poslouchal cinkani minci, hazenych s rozsafnym gestem do misky…tady nebylo rozdilu mezi byznysmenem a metarem…tady jsem konecne spatroval zivot ve sve prvotni nahote…nekdy se objevil take distinguovany par…to jsem pak byl svedkem netusenych milostnych hratek…vzdechy se rozlehaly kachlikovanou prostorou a tristily se po stenach…psal jsem a pod stolem tajmo ucucaval z lahve vina…cetl jsem zrovna dostojevskeho zlocin a trest, kdyz do meho zorneho pole vpluly dve rozkosne nohy v ohnive rudych puncoskach…dama vyzyvave pozvedla leve oboci a naznacila, abych ji nasledoval…mohlo ji byt tak petadvacet…to na jeji postavu se skladaly basne uz od veku…to ona byla ta divka ze vseh milostnych psanicek…romeova julie…vtahla me k osbe do kabinky a zacala vasnive libat…nahle mi sahla do rozkroku…i jal jsem se poodhlalovat postupne jeji labuti siji a ramena…z pod satu nahle vyklouzla jeji nádherná nadra…rozepnula mi poklopec a uchopila…tak jako nemela podprsenku, chybely tam dole i kalhotky…pozvedla jednu nozku a ja se pomalu ale jiste ocitl v raji…kdyz bylo po vsem, rychle zmizela…sedel jsem jeste hodnou chvili na mise a snil…kdyz jsem se vratil ke svemu stolku, cekalo me sokujici zjisteni…miska byla prazdna…posranej zivot |
|
Přišla pomalu a ladně až těsně ke mně jako krotká šelma. Měkce na mne pohlédla s příslibem v kaštanových očích. A já O KROK USTOUPIL. Skoro cynicky se zasmála a zbortila mou Babylónskou věž jako příboj. Visuté zahrady mé duše zakolísaly a klesly v peklo. Tam shořela nejkrásnější květina-naděje. Shořel i strom života. Od té doby bloudím šedivými dny a nevidím světlo. Černý oheň dodoutnává v popelu mého srdce. Roztrhané cáry rozumu. Město hyzdí má přítomnost. Jsem jizva na pijácké tváři bezzubé ulice s prchlivými duchy bývalých obyvatel. Roleta krámku provaznického skřípavě kleje. Někdo se krhaně zasmál. Rozdrtil v ústech balvan síry. Vybírám si pěkný konopný provaz. Odmotávám pěkný kus. A hle — na konci je spletena smčka! Spletl jsem se? Vyděsil? Ne! Ó hrůzo! Prchám!!! Pryč z hlavy! Zahodit vědomí, omdlít! A tak jdu za ní. Jenže nějak jsme se minuli v čase. Už je to prč, není návratu. Už si není co říct. Musím vynalézt stroj času a pozměnit jediné slovo. Vrátit se do noci, kdy hořela v mém objetí. A tentokrát už se nebát. Chtěl jsem ji až moc. Bál jsem se, abych všechno nepohřbil, a tak si vykopal vlastní šibenici a podkopnul víko rakve a zhoupl se ze skály do propasti na nitce zoufalství. A? Nic. Jen krkavci ohlodávají mé kosti. A mí mrtvolní žitelé se chechtotem drbají mezi prsty u mých nohou.. mají pravdu. Jsem zhovadile! Marnost! Slova, lidé, proto se ničím? Marnost kolkolem MARNOST SE UHNÍZDILA V MÝCH VYPOUKLÝCH OČÍCH. Pukla v srdci. |
|
Ani ten škvarek z kočičího zlata mě asi nespasí, jen radost z dechu a barvy podzimu.. nějaké tóny na krumlovském mostě a krásná houslistka Anička s vesmírnýma očima.. tak jako desetkrát za noc s rozespalou něhou obejmout přitulenou Špejličku a ráno najít klíčový chlast po rozjetých pubertálních němcích, co třískali klikou v pět ráno o zem.. vrávorat s odpadky přes náměstí ke kostelu s ranní cigaretou a Sheyla sere uprostřed chodníku přímo u měšťácký káry, kterou Kari kytarou připravil o méno.. |
|
Kohouti od naproti bedákali už vod pěti jak na bajkale, svítáníčko dejchnutý červánkama, těma ranníma, lechtalo mě po nose nezachumlanym, ba i pod víčka se dralo. Rosenka svěže chladivá po dlani pohladila i Hynka. A tak naše duo ekvilibristů započalo další den. Jen Naděnka malá ještě spinkala a ne a ne opustit blažený sen o šnečím domku na stráni. Neměla ráda svítání, bylať sovou, tvorem nočním, snovou vílou do pavučin jako moucha zapletenou. Jura indigově černý cink' zvonkem koloběžky... cikán věrný, chlapec zlatá, tentam byl hned natotata! Juro, chystej lano, dneska bude podívaná! Volá Hynek na cikána... Ten však již ku hospodě uhání pro dva ranní tupláky! Naďa vstává, vejce klohní, slunce už je v jednom ohni. Posnídali na zápraží a početli v říkání. Smáli se, že radní páni v Jičíně zas neví coby. Před kostelem stojí jako solné sloupy dva mohutní sloni. O co běží? O co kráčí? Ptá se pan učitel cestou na mši. Vy to ještě nevíte? Provazochodci přijeli až z Prahy! Budou držet představení! A zrouna tejhndle večír!!!
Zvoník zvoní na věži, vyskakuje převelice, bouch se zvonem do palice... To je mi, Medwo, novina! Že to zas bude (ňáká ta tvoje) na mě ušitá bouda či konina? Mno né, namoutě!!! Dyk ti to poudám, ani sám Hašek Jardů neměl takou audienci... Pán učitel s dětma tajky přindou, babky až z Konecchloumě, panečku! Na koupáku maj neska ňákou slávu votpůldne, tak uočekávám eště přindauek!!! |
|
Miloval zlatý vzduch při babím létě v jeho světě Kurat. Kurat sund ku. Suri sak su. Kerberu keri esendid Kerberu keri esend. Mada lide maje pele sina surde soje pele. Prohlásil vrkoč. Zdálo se, že nic není. Vše je jinak a slunce dnes žhne nějak mrazivě a vroucí voda oceánu vraždí vše živé. Na souši písek pouště bičuje vzduch. Beduíni stále doufají v Jeho příchod. Koho? Na koho čekáme? Snad na forota? Ano. Na jménu ani osobě nezáleží. Důležité je čekání samo o sobě – naděje. Ne! ILUZE! Vše co má smysl, je hádanka. Jde o to, nepřijít na tajenku. Potom už je vše zbytečné!! Zemřeme, protože se probudíme. Nejde to naopak? Že bychom se mohli probudit smrtí? Možná. Kaleidoskop života se otáčí proti světlu. Plazím se jeho vnitřnostmi. TMA. Strachový pytel z lidského masa. Přijdu si jak v žaludku města.
NIKDY SE NEZAPOJÍM. JSEM. HLOUPÝ. NEDOŽIJU. SMRTI. ZNÁM NĚCO? VLÁČÍM KOTVU
V HLAVĚ. CHŘESTÍM SI RZÍ. TEČE MI Z UŠÍ. ROZVAŘ MI KOSTI.
NEBUDEM SE CITOVĚ VÁZAT. STEJNĚ JEDNOU UMŘEM. A POTOM BY NÁS TO MRZELO.
ROZMAR
ROZMARÝMA ROZHOĎSTONOŽKA.
MAMI, MŮŽU ŽÍT? RADŠI NE – JEŠTĚ BY SE TI NĚCO STALO – TŘEBA BYS UMŘEL.
A TO PŘECE NECHCEŠ, ŽE NE? VŽDYŤ UŽ JSI ROZUMNÝ…
V digichaloupce se chystá elektřtinová kaše na vlnách FM Hejhula. Děti spějí za pecí.
STARÝ OBŘÍK STRAŠPYTEL
Něco se lesklo na schodech, když jsem šel kolem. Byla to škvíra do červené žárovky nad jídením stolem stonožkového okorakého obra. Byl tam klid, ale rudo před očima. Obr nerad zhasínal. Šetřil tmou. Bál se. Strašpytel. Bál se sám sebe. Nenechával strašpytlu se projevit. Proto nikdy nezhasínal. Nevycházel ven. Neusínal, aby se nemusel probouzet. Jen tak byl. (pod červeným světlem). Ani nevyvolával fotografie. Nezná to, nezná lidi. Vypadá jinak. Ale nikdy se neviděl. Ani v louži. Všechna voda teče venku za zdmi. Okna nemá. Ani dveře. Proč? Nejsou potřeba. Nejsi smutný, obříku (ptá se noc)? Voda venku se ani nemá jak zrcadlit! Oko nevidí! Není. Obr má jedno, ale dovnitř. Proto rudé světlo. Prosvítá jeho pergamenovou kůží až na olověné kosti a morek. Ten viděl. Fosforeskoval. Tvořil krásné obrazy. Jednou oslepl. Stejně ale nezhasíná. Bojí se.bál se.umřít.umírat.umřel.proměnil se v noc.a když se ráno probudil, zjistil, že spal.zbláznil se.ale neviděl.nechtěl vědomí.blesky jen tušené vystřelují a křičí.bosu prásk plesk křach křáp. Maminka pláče ze sna. Pleská ho přes prsty vařečkou. Klečí na hrachu. Rozbil talíř. Střepy křičí. Moc nahlas. Moc NAHLAS!!! Nejde neslyšet ten křik. Opakuje se stou ozvěnou. Příliš graduje! Vybouchne mi hlava! Musím se smát a řičet v extázi. Radši nebýt. Ale jak nebýt? Pryč!jen pryč!klid!spát. Sen.smrt.jinam!JINAM!!!ale. Vždyť už sním. Nejsem bdělý. Přece jsem se ale ráno probudil? NEBO NE?! Ach k nepřežití bolestivá tma.najednou.moc rychle.nestihl jsem to ani vnímat.něco se stalo, ale nevím.je to bolest a tma.nechci být ve svém těle uzamčen!ztratit tak vědomí!které pálí jak kometa bičující oblohu mé hlavy.
Obříku, obříku, tys tomu dal!
Raduj se! Rozbaluj dárky a teď hlavně nekřič! Rušíš tatínka!
Neber plyšáka z klece!!!
Nakrm se!
Spolkni to, no tak.
Sám. Sám. Umí
Už s tebou nikdy nepromluvím. Půjdeš spát bez večeře.
Nic z tebe nebude.
Nejez, nebo neuvidíš zlaté prasátko!
A zemřeš!
BAF
Strrrrach
Sen odezněl....... |
|
Někdo hraje na klavír krásu. Venku se tetelí vzduch. Pulzuje zlatem, někdo něco říká. Zbytečnosti jako vždy. Kolem obrazy jako okna do jiných fantaskních světů. Zrcadla oken. Chtěl bych být vždy někde úplně jinde. Třeba v mrazivé vánici. Vrácený v čase o tisíc let zpět. Nebo u krbu hodných lidí. Mluví cizí řečí. Jak jsem se tu octl? Je to sen? Proč mě tedy bolí srdce? Pláču a slzy neuhasí oheň. Pálí. Roztéká se jako láva a teče očima dovnitř. Tam se krví zchladí. Teď plavu pod ledem zamrzlého rybníka. Okolo spousta montgolfiér a dokonce dvě latimérie. Dělají na mne posunky. Jako že jsem tu hostem a měl bych se tedy alespoň utišit a chovat se patřičně distinguovaně. Zdravím je tedy a stále si z nich tropím šprýmy. Mám leteckou kuklu, a tak si myslí, že nejsem člověk. Nevědí, že jsem rejnok. Ani je to zatím nenapadlo. To až se kolem mě zableskne a zasrší to spáleným vzduchem. Teda vlastně vodou. Nezapomínejme, kde jsme! A kdo jsme? Já se v tomto okamžiku cítím být rejnokem. A vy? |
|
Už mě dojímalo všechno, tak jsem teď tady. Na trase. Město-Venkov. Směšnost mojí situace si asi jen tak nepředstavíte. Poutníkem a hledačem jsem se stal totiž teprve před pěti minutama doma pod kuchyňskym stolem. Všichni večeřeli. Sem tam mi některá z osmi škrpál, co jich tam dokola bylo, uštědřila ránu do týla nebo do zadku. Naježil jsem chlupy v zátylku a to mě přimělo trochu přemýšlet a uvědomit si absurditu někerejch věcí…Totiž třeba ty kecy a sliby lidí a věčný debaty o nesmrtelnostech chroustů, penězích, těch legračních kolečkách a papírkách a o televizních rodinkách. Ty lidi jsou uplně pitomý…Sami starostí asi na pětapadesát loktuší, ale rozumu ani, co by se za drápek přední tlapky vešlo! Jinak si totiž neumim vysvětlit, proč se zaobíraj těma životama figurek na plátně. Vlastně spíš za sklem, co nikam nevede. Jen tak mě napadlo, že kdyby si sedli před zrcadlo, poznaj toho mnohem víc…Ale zase by to moc dlouho nevydrželi. To jen, kdyby zrcadla uměly zaznamenávat všeljaký skutečnosti…To by byla psina!!! Berta a čumí na sebe samu! To někdy zažít a vyválim se tak v mršině nějaký štiky, že mě už nikdy neumejou! Jako tudle, když jsem zakous tu krysu v rondelu pod schodama…Drhla mě Baruna. Nejmíň padesát let si potom furt dokola čuchala k prackám, jestli jí ještě smrděj! To bych z toho uplně zakopnul o ocásek. Sbohem a žádnej šáteček nebude! Ten uvažte Martínkoj ráno kolem krčku, aby se, chudouček, třeba nenachladil…pche!… Jsem setsakramentsky zvědavej, jestli přežiju v tý divočině. Zbejvá jen podlízt tu velkou silnici eště za humnama a pak tadáá…No to bude vymalováno! Tak jen žádný štresy a šup na to! Vždycky jsem přemejšlel, proč se některý dospělí, teda jako člověčí, pořád tak děsně křižujou a vyváděj, když jim tu cestu zkřížim…Jinak, kdybyste náhodou neměli šajna, tak já totiž vůbec nejsem žádnej člověk nebo tak něco. To totiž jakože ani náhodou. Já jsem, přátelé, kocourek radost pohledět. Barvy noci, když zhasnou všechny světla v domě i na ulici. Lampy na kandelábrech i svíce romantiků…Kňourek jméno mé. Ale nechte si ty zdrobnělinky…Dokážou mě totiž pěkně rozdurdit! Pořád samý Kňourečku sem, Kňourku támhle…A víte vy vůbec co? Řikejte mi radši jen Kňour. Panečku, to hned jinak zní! Pan Kňour, kocour…Kňour, pirát mezí a remízků. Zatím teda jen rohů u popelnic a pískovišť v rondelu, ale nechte bejt- všechno bude… Badatel a vandrovec Kňour. No to bude šlágr. Prokličkovat rychle hlavní třídu a padáme vstříc planinám! Zdravim tě, strejci Měsíci. No pfujtaksl, to bylo o pěknej fousek!!! Ještě, že mám devět životů. Vlastně už jen osum. To je votrava! Totiž eště za starejch dobrejch časů v paneláku jsem kdysi tak trochu machroval na Micinu…No zkrátka jsem plachtil čtyry patra. Jó, Micka, kde je jí konec, chuděry…Ta se mi spustila s kdekym! A se mnou ani jedinkrát! To už by jednoho teda jako krapánek namíchlo! No ne?! A přitom jsme si spolu jako koťata hrávali na rodinu…„Kotěcích lásek kde je jen konec? Mňáuu…“ Mrousky fousky, ňáko se rozlítostňuju… To nikdá neďálo dobrotu, kdepak. U nás brekala vždycky enem ségřice…Kňourek ne. Pan Kňour. Vy si určitě myslíte, že jsem snad dostal jméno podle kňourání. Vašnosti, jaká to mejlka! Bráchanec je taky Nekňuba, ale žádnej nekňuba to teda jako nejni! To jen tak pro pořádek…Hemtec pumprlec…Třasky prásky…Robertice palice, kdes nechala střevíce?! No jó, Berta…Ta mě vždycky tak divně chytla. Div, že mi neutrhla hřbet! Vrčel jsem na ní a vona si, blbá, myslela, že to jako, že předu(!)… A dál mi drápala za uchem. Lidičky, teda — kočičáci, jí asi nikdy nedošlo, že by mi udělalo nejlíp, kdyby mi pohladila polštářky na tlapkách. Todle ty namyšlenci nikdá nemůžou pochopit! Že všude, kam si dosáhnu, se můžu podrbat sám. Jako bych byl nějaký jejich mimino. Ty lidský děti by taky dokázaly spoustu věcí sami, kdyby je nechali chvíli bejt. Ale to je pořád keců kuli všemu a samý ňuňu a ťuťu…Z toho by se mi až samej žaludek vobrátil…Jestli teda chcete co vědět, tak z těch dětí jejich většinou vyrostou pěkný rochcáplíci…Kerý pak hladěj kočku leda tak za uchem a proti sersti… Eště, že už sem vypad! Co tak asi vyleze z pangejtu na chudáčka pocestnýho? Huba nevymáchaná?tlučhuba?osolsobě?ne,páč co by tady dělali lidi?tady už mam vod nich svatosvatej pokoj.svůj kumbál.no bumbal jsem naposled tak před tisíci měsícema na dvoře.ze škarpy taky bodne.ukaž šnýtek.no jo…louží střižená močka plus pěna ala siláž—prostě hnůj, sračka.jedním slovem—paráda!a stejně chutná víc než vitamínky od maminky…rozpuštěný chemie v destilce.fuj vocet teda….aleluja a jedem dál.vejmol a sem na mol…cákryš to si to šupajdíme!eště bych zbod´ mršinu třebas ňákou, co by se nachomejtla…třás krysu, či ropušinku—slup bych jí jak jahodu…nebo co?!ste spadli z meruňky po kokose??melduje se Kňour, vašnosti a kamerátčofti celýho sjeta…Á—myška.Myšino, poď, ať to neprotahujem!no—hastelevize, bejby!!pálim za ní ňák nízko—proklatě nízko vod boku..no jo to sem celej já, kočičandy by mrkaly na drát.a ty drž prdel, dráte.nadrátovanej byl dycánky jen strejc vod vedle.. Jen den dva pobudem a zas pádíme dál. OUJÉ!!! Chci přeběhnout svět Město je továrna na neurózy — tak šup do krajiny. Zrodím se z rozparku země! Kňour hledá bloudí, loudí a čeká Na spřízněnou duši. Upředenou ze stejného vlákna. Potkal jsem ho někdy minule. Minul mě. A já jeho… Přišlo mi, že je jako zrcadlo pro mě. Viděl jsem v něm všechno, po čem jsem celý život toužil. A on jako by si toho nevážil. Toho pokladu, co má v sobě! Spíš to považoval za něco nečistého a chtěl se toho zbavit. Té nespokojenosti se sebou světem. Chtěl to vyrvat! Jen vytrvat… cesty naše se spletly dohromady. Zašmodrchaly… Kňour slídil po ulicích a pobřežích po kusu žvance. Já jen žasl.Jen mi vyprávěl svůj příběh. Já poslouchal s hubou dokořán a tiše záviděl. On se divil… Obdivuji ho jako Rimbauda… a přitom nenapsal ani řádku. Ale co prožil, panečku! Psychopatickej trip hororovej… Vím, že by radši byl obyčejnej kocour… ale pro mě je víc než bůh. to už je zkrátka úděl výjimečných osobností. Že jsou zmítány okolnostmi. Jako Kňour. Nikdy si nenaříká. Je podivně cynický, ale přesto citlivý až přecitlivělý… A když si někdy jen tak pobrukoval to, co ho právě napadalo, bylo to geniální…závidím. Kňour je můj guru. Ani neví, co to slovo znamená — to ho činí svatým. Nechápe můj obdiv, ani svou dokonalost — jinak by dokonalý nebyl. On se ani o nic nesnaží! Prostě jen tak existuje a každý čin je dílem umělce! Nespoutaná energie — je to vidět v jiskře očí! |
|
⇡nahoru⇡ |